Eurasia Press & News
Od západních politiků jsme v poslední době slyšeli slova zklamání nad tím, že Afghánci nebyli ochotni bránit demokracii a svoji zemi. Rozčarování nad tím vyjádřili i čeští politici, stejně jako řada komentátorů. Malá ochota Afghánců bránit hodnoty, které my na Západě pokládáme za zcela zásadní, bývá většinou připisována kulturním rozdílům, rozbujelé korupci a uspořádání společnosti nikoli na příslušnosti k národu, ale k místnímu kmeni.
Česká republika je v této válce za západní hodnoty na straně těch zklamaných, protože nakonec i několik našich vojáků za budování demokracie a svobodné společnosti v Afghánistánu položilo život.
K tomuto globálnímu zklamání se ovšem nabízí paralela v čistě evropských kulisách. Vzhledem k menším kulturním rozdílům není samozřejmě tak dramaticky vyhrocená, ale princip je v podstatě stejný. Takzvaně staré státy Evropské unie jsou rovněž zklamány z malé ochoty postkomunistických států bránit hodnoty demokracie, jako je právní stát, nezávislost médií a potlačování korupce.
Těžko chápou, že Maďaři, Poláci, Češi, Rumuni, Bulhaři vypadají, jako by pro ně byly důležitější jiné věci, než je svoboda, otevřená společnost a vláda práva. Politické reprezentace postkomunistických zemí to obhajují odlišnými tradicemi, zkušeností s totalitou nebo náboženstvím. Západní státy EU samozřejmě v postkomunistických zemích neprolily krev svých vojáků, ale utopily zde už hodně peněz svých daňových poplatníků.
Je univerzální?
Tyto dva zcela rozdílné příklady vyvolávají podobnou otázku – totiž jestli mají západní státy vnucovat východním společnostem své hodnoty a demokratické standardy, když je to v těchto zemích často interpretováno jako projev arogance a nadřazenosti Západu?
Tento pocit posiluje i občasné mentorování ze strany západních vůdců, vzpomeňme například na slavné pokárání východoevropských zemí za jejich podporu amerického vpádu do Iráku, které pronesl francouzský prezident Jacques Chirac, když prohlásil, že „východní země propásly příležitost mlčet“. Západoevropští politici musí samozřejmě například hlídat, jak jsou využívány peníze jejich daňových poplatníků, má ale smysl, aby nátlakem bránili rozkrádání veřejných prostředků v postkomunistických zemích, když to občanům těchto zemí evidentně nevadí?
Otázka, jestli je model liberální demokracie univerzální, nebo různé národy mají mít právo na vlastní pojetí demokracie, které – podle nich – odpovídá jejich tradicím, kultuře a způsobu života, se v době identitární paniky řeší často. Nejde je odbýt tvrzením, že model liberální demokracie funguje všude.
Už proto ne, že lokální politici využívají strachu svého obyvatelstva z globalizujícího se světa a ve jménu národních tradic posilují své postavení, jak to excelentně předvádí například maďarský vůdce Orbán. Na druhou stranu Západ, zejména Američané, by mohl při svém vývozu demokracie postupovat citlivěji.
Češi stojí v případě Afghánistánu na straně Západu a obrany liberální demokracie. V případě sporu uvnitř EU ovšem stojíme na straně Východu, tedy těch, kteří argumentují svým právem přizpůsobit si pravidla liberální demokracie svým tradicím, nebo dokonce právem nechápat demokracii a svobodu jako nejvyšší hodnotu. Možná bychom mohli využít této příležitosti a ujasnit si, kam vlastně chceme patřit.
